Noční svědek

23. března 2008 v 10:31 | Bambulglosator |  --Povídky--
Já Upozorním, že tohle se opravdu stalo, hlavní vypravěč jsem opravdu já. Bylo to někdy na podzim roku 2006, přesné datum opravdu nevím. Já prostě chtěla přenést tuhle událost do trochu umělečtější formy a doufám, že se mi to aspoň trochu povedlo. Tak pište komentáře a pocity:-) Povídka je pod celým článkem...:-)

Je docela zima. Ležím přikrytá pod těžkou dekou a dva náramky mi brání pohodlně psát. No a?
Nad hlavou rozsvícený lustr, za prosklenými dveřmi černá chodba. Jediný zvuk, který můžu poslouchat, je dopadání kapek deště na plechový parapet. Když jsem se naposledy, než jsem se šla osprchovat, podívala z okna, viděla jsem dlouhé husté provazce vody, jak z nebe padají k zemi. Znatelné ovšem byly pouze v bezprostřední blízkosti pouličních lamp, vše ostatní pohlcovalo nekonečně černé nebe.
Větve stromů a keřů se potácely v silném větru, zmáčené listy se leskly v umělém světle a ohýbaly pod tíhou dalších dopadajících kapek.
Poslouchám ten zvuk deště dál a dál. Některým lidem to vadí, ale mě to, dá se říct, uklidňuje. Ráda se do toho zvláštního hluku zaposlouchávám a mé myšlenky se pak potulují všude možně. U aktuálních problémů, případně brousí i do minulosti.
Jak tady ležím, říkám si jen, jestli už máma spí, nebo na mě za chvíli vletí, že bych třeba mohla zhasnout… Co bych vlastně řekla?
"Ani mě nehne, mám rozepsanou povídku, chci ji dodělat." Ne. To asi ne…s mámou se o psaní nebavím, nikdy jsem se nebavila. Tak co bych řekla? Možná jen "Fajn, dobrou noc." A nechala bych tedy povídku rozepsanou…
Před chvílí projel kolem vlak. Napadá mě, kolik v tom rozsvíceném vagónu asi takhle večer sedí lidí. A na co asi myslí? Těžko říct. Pořád jen uvažuju, píšu své momentální myšlenkové pochody. Tomu se říká povídka? Myslete si, co chcete, ale ano, je. Je to přesně tak, jak chci, aby to bylo. Myslíte si jistě, že je to tedy jen další z vymyšlených příběhů. Není. Jen nebuďte netrpěliví, brzy všechno vyjde najevo…
Nakonec jsem stejně skončila v minulosti. Tu událost mi připomněl už jen ten pohled do tmavé ulice, než jsem odešla do koupelny. Možná by bylo lepší na to nemyslet, zhasnout a zapomenout na hloupý nápad o tomhle napsat povídku. Ale proč? Já chci ty pocity vložit na papír a udělám to. Někdo může psát stejný příběh, i když toho nebyl svědkem. O to míň si ale dovede představit skutečné svědkovy pocity. Já ty pocity zažila, tak proč o tom nenapsat…
Podzim roku 2006, sobota večer. Jako každou sobotu do "Discokomplexu Jih" míří spousty, pro mě zoufalců, kteří si nedokáží najít lepší zábavu, než se naprosto nesmyslně vlnit na parketě Družby, "Déčka", jak téhle diskotéce říká dost lidí, kteří tam chodí. Ale co, baví je to, ať si na podobné akce chodí, ale já je nikdy v životě nepochopím.
Tohle pro mě rozhodně není důležité, je noc a já spokojeně ležím ve vyhřáté posteli zachumlaná do měkkých peřin. Mé vědomí je daleko, někde v krajině snů, v tom skutečném světě je teď tma a ticho, spím…
Jaká je to nádhera, všude klid a do každého kousku mého těla proudí potřebná energie, zatímco prožívám zcela odlišný svět od toho reálného…ten snový…
Tma zahaluje celý pokoj do temnoty, kterou narušují jen záblesky projíždějících aut a veřejného osvětlení z ulice, které pronikají jen přes několik škvír mezi roletami.
Jaká krása by to byla, ten odpočinek po dlouhém týdnu, kdyby ho nic nenarušilo…
Mé smysly přešly do skutečného světa a začaly víc vnímat realitu. Něco se venku dělo. Proč teď? Teď v noci? Já chci spát!
Na ulici se někde v dálce ozývá křik. Ach jo, zase se nějací opilci vrací z hospody a nedokážou dělat nic jiného, než rušit noční klid křikem a voláním. Po chvíli hluk trochu ztichl. Spokojeně se rozespalá zachumlám do peřin, abych se znovu odevzdala spánku…
"Poď sem!!!Stůj!!!" ozve se z ulice drsný mužský hlas, tentokrát tak hrozně blízko. Tohle není normální…Co se to děje? Už jsem dokonale přišla k sobě. Ležím dál na posteli a napjatě poslouchám dění za zataženými okny.
"Pomóc!!! Pomóc!!!!" Byl to dívčí hlas. Jen pár metrů od domu, slyšela jsem dopadání podrážek bot, slyšela, jak se aktéři přesouvají…
"Pomóc!!! Prosím!!! Pomozte mi někdo!!!"
Jsem na posteli jako zmrazená… Kriste pane…co se stalo?! Jakmile jsem zaslechla volání o pomoc, jako by se mi hrůzou zastavilo srdce…
Jakmile jsem se vzpamatovala, odhodila jsem peřinu a přistála u okna, u kterého jsem odtáhla roletu.
"Hej!! Hej!! Jste v pořádku? Stalo se vám něco?!"
Z vedlejšího vchodu zrovna vybíhala temná postava a běžela na pomoc dívce prchající před tím pronásledovatelem. Další tři dívky přibíhaly z vedlejší ulice.
Pronásledovatel zmizel. Vypařil se nejspíš stejně rychle, jako se objevil.
Co mám dělat? Co mám sakra dělat? Mám jít taky ven? Bude to k něčemu dobré??
Pronásledovaná dívka teď byla v objetí několika jejích zachránců. Pláč se rozléhal depresivně osvětlenou ulicí. Působí tak depresivně i normálně?
Muž, který vyběhl z vedlejšího domu někam zmizel. Nejspíš běžel za tím neznámým. S přepadenou dívkou zůstaly tři dívky. Sedly si s ní do trávy a konejšivě ji tiskly v objetí.
"Už je to dobrý, už je to v pořádku," I přes dvojitá okna je z venku slyšet téměř každé slovo.
Se slzami v očích, zmrazená tím, čeho jsem byla svědkem, stojím dál za oknem mého pokoje a nevnímám chlad, který postupně začínám pociťovat na těle.
Jedna z přiběhnuvších dívek telefonovala, nejspíš pro policii nebo záchranku, možná obojí.
Zoufalý pláč se rozléhal dál, dívka jen seděla zhroucená na trávě, uklidňování nebylo moc platné…
"…já nevím... Nic jsem mu neudělala. Já ho ale nepoznám, nebudu ho moct identifikovat," zaslechla jsem, jak říká svým zachránkyním… Bože…Co se to tady jenom stalo?
Na stole jsem nahmatala mobil. Bylo půl čtvrté ráno. Za několik minut přijela sanitka, za několik chvil odvážela přepadenou dívku pryč a zanechávala za sebou tři, nejspíš rovněž vyděšené dívky.
Přes ulici do Lipové aleje zahnulo policejní auto. Proč tam? Nespletli si náhodou ulici? Možná, že chytili toho chlapa… Těžko říct… Už se nic nedělo, dívky zamířily do ulice k policejnímu autu. Já jen zůstala dál stát za oknem a zděšeně se dívala na místo, kde ještě před chvílí ležela plačící postava přepadené dívky.
Ještě plná děsu jsem si šla znovu lehnout. Za chvíli se mi podařilo usnout. Do té chvíle jsem se pořád vracela v myšlenkách k tomu, co se venku stalo. Jen při pomyšlení na ten křik, volání o pomoc, se mi dělalo špatně a pohlcovala mě hrůza. A pohlcuje mě ještě teď, sedím tady na židli, povídku dopisuju na počítači. Dá se tohle vlastně nazvat povídkou? Já sama nevím. Už je to skoro rok a pořád mě jímá hrůza, když pomyslím na to, co se venku dělo, na to volání o pomoc… Kdo to nezažil na vlastní kůži, nedovede si představit ten příšerný pocit děsu, hrůzy, když zaslechne volání o pomoc… Moji rodiče? Ti o ničem takovém neví, táta, přestože spí v pokoji s oknem na stejnou stranu jako já, nic nepostřehl, máma spí v jiném pokoji. Nic jsem jim ani nevykládala. Znamenalo by to pro mě jejich ostříží dohled, aby se mi něco nestalo…Odehrálo se to přeci před naším domem…v téhle ulici!
V pondělí byla zase škola. Tady nastala ta chvíle, abych svým přátelům řekla, čeho jsem byla svědkem. Možná dost velkým šokem pro mne bylo, že to nikoho nezajímalo. Ano, před naším domem přepadli dívku, ale nikoho to nezajímalo, ba si z toho dělali legraci…Je to vůbec možné??? Asi ano…oni nebyli pár metrů od centra dění…oni to volání o pomoc neslyšeli… oni nemají takovouhle vzpomínku, ke které by se vraceli a pořád jim při ní tuhla krev v žilách. Asi nemá smysl to takhle posuzovat…
Díky Bohu, že to dopadlo dobře…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama