Příběh smrtijedky-2.část

23. března 2008 v 10:20 | Bambulglosator |  --Kapitolovky--
Tak, tady je druhá kapitola, snad se bude líbit.

NÁVRAT DO MINULOSTI
Během toho večera mi dva nezvaní "vyžírkové" vysvětlili, že jsou z organizace, zvané Smrtijedi, a že pracují pro jistého lorda Voldemorta. Je to prý černokněžník. Já to nechápu, jsem se spokojeně vybavovala s vrahovými poskoky- taktéž vrahy? Ach jo…co to se mnou je.
Po dlouhém vysvětlování, během kterého mi utekla asi polovina filmu, Snape vytáhl hůlku a zamumlal pár neslyšných slabik. Díval se mi přitom upřeně do očí a mně najednou jako po úderu bleskem před začaly běžet obličejem všechny moje vzpomínky, všechno, co jsem kdy zažila. Pak jsem najednou uviděla něco zcela odlišného. To měly být ty zážitky potlačené paměťovým kouzlem? To, co přede mnou ubíhalo? Bylo to děsivé. Já si říkala, že nechápu, proč se bavím s vrahy? Vždyť já sama jsem vrah! Odporný krutý vrah!!!
Viděla jsem sama sebe, jak mířím hůlkou na zakrvácenou postavu bezmocně se choulící u chladné, plesnivé zdi. Záblesky světla- stříbrného, rudého, oranžového, modrého, zeleného… Copak to jsem já? Tahle zrůda? Vzpomínky ubíhaly pořád dál do minulosti. Viděla jsem sama sebe, jak chodím po nádherném přestarém hradě. Musela to být čarodějnická škola… Pak se časová posloupnost zase obrátila a vzpomínky ubíhaly tím správným chronologickým směrem- dál do budoucnosti.
Viděla jsem podivnou, excentricky vyhlížející ženu s nepřítomným výrazem a protočenýma očima, jak něco vykládá s myšlenkami daleko od skutečnosti. Za okamžik obraz zmizel a já uviděla to, co bylo v tu chvíli nejspíš nejdůležitější- sama sebe. Jenže tentokrát jsem se viděla dvakrát! Přišlo ke mně několik zahalených postav. Ve stejných černých kápích, jako měla Bella se Snapem. Bylo jich asi pět. Jedna vysoká postava namířila hůlkou na jedno mé já, pokud jsem to tedy byla já, a vyšlehl zelený záblesk světla. Moje tělo, i když tedy evidentně nemohlo být moje, se skácelo bezvládně k zemi. Mrtvé. Pak další postavy v černých pláštích přivedly dva vyděšené lidi. Muže a ženu. Další dva rychlé záblesky zeleného světla, další dvě mrtvá těla s vystrašeným výrazem ve tváři. Pak se ta vysoká postava v černém plášti obrátila k mému druhému já a z jeho hůlky vyšlehl poslední záblesk světla. Nebyl to ale zelený smrtící paprsek.
Obraz, který jsem pozorovala se najednou rozplynul a já se dívala na činžovní dům. Dům, který znám. Dům, ve kterém jsem až doteď poklidně žila.
Najednou jsem viděla svoje rodiče. Byli to ale moji rodiče? Dva záblesky a dva nic neříkající, pomatené výrazy…
Obraz najednou zmizel a já před sebou znovu uviděla Snapea, tentokrát se spokojeným pohledem očích. Bellatrix vypadala také o něco vyrovnaněji než předtím. Dosáhli, čeho chtěli. Pomocí kouzla Legilimens mi ukázali moji pravou minulost…
Pak už mi oba jen dovysvětlili význam toho, co jsem viděla…
Když mi bylo jedenáct, nastoupila jsem obyčejně do čarodějnické školy v Bradavicích. Byla jsem prý nesmírně talentovaná a lord Voldemort (prý mu mám říkat Pán zla, ne Voldemort…) ze mě chtěl později udělat smrtijeda, protože si zvládl domyslet, že bych se mu nesmírně hodila. V tom ho prý dokonce ujistila i jakási věštba, kterou náhodně vyřkla jistá vědma, kterou unesl kvůli jiné, shodou okolností dost důležité věštbě.
Skoro jako zázrakem se mu podařilo mě přetáhnout na svou stranu. Tenkrát mi bylo teprve patnáct a já odešla ze školy za smrtijedy. Pak mi ale prý začali být v patách lidé z ministerstva kouzel. Voldemort nechtěl o jednoho ze svých nejlepších smrtijedů přijít, tak velice věrohodně zkonstruoval moji smrt. Pracně sehnal moji dvojnici, kterou osobně zabil, spolu s mými pravými rodiči. Náš dům pak nechal lehnout popelem a mně změnil paměť, stejně jako mým "adoptivním" rodičům, u kterých mě nechal až doteď. Teď, po dvou letech, za mnou poslal dva nejlepší smrtijedy- Bellatrix Lestrangeovou a Severuse Snapea, abych mě dostali zpět.
Je tohle vůbec možné? Abych tady klidně dva roky spokojeně žila a ani netušila, že jsem vrah? Že jsem neměla ani potuchy o svojí pravé identitě? Že jsem vůbec dokázala někoho zabít! Já mám pocit, že bych něco takového nezvládla! Je to snad tou úpravou paměti? Bylo to taky nějaké kouzlo, které zabezpečovalo, abych se nechovala nijak agresivně? Nebo pouhou dvojroční výchovou mých nových rodičů? Celé mi to přijde spíš jako špatný vtip. Jako sen. Jako noční můra. Já jsem vrah? To snad ne…Prosím, chci se z té můry probudit.
" Proč se na mě ale jednoduše nevykašlal? Žádný smrtijed pro něj přece nikdy nemohl být tak důležitý! Teď se mi už začíná spousta věcí vybavovat, ale tohle nějak ne!" řekla jsem ještě.
" Zkus si uvědomit, Jessico, že ty jsi vlastně nebyla jedna z jeho nejlepších smrtijedů! Ty jsi byla nejlepší! I přes to, že ti bylo teprve patnáct, ses nám dokázala vyrovnat! Dokázalas být lepší! To bylo samo sebou, že o někoho tak dobrého nechtěl přijít! Jednoduše tě chvíli schoval, aby si opravdu všichni mysleli, že jsi mrtvá! A vyšlo mu to. Ty jsi byla moc mladá na to, abys dokázala být před bystrozory neustále na útěku. Teď už nastala doba, kdy se můžeš vrátit. Kdy můžeš zase Pánovi zla prokazovat věrnost! Kdybys odmítla vrátit se, můžeš si být jistá, že tě jen tak žít nenechá. Tím bys ho totiž rozzuřila víc než to kdy dokázal kdokoliv z nás nebo jeho nepřátel! Víc něž Harry Potter, který mu už tolikrát zhatil jeho plány! Nikdo od samotného Pána zla ještě nedostal takovou laskavost jako ty! Kdybys teď odmítla vrátit se do jeho služeb, byla by to ta největší urážka. Tím by sis ho nesmírně znepřátelila. Pán zla chce, aby ses vrátila, proto je tvou povinností jako smrtijeda se vrátit," vykládala Bellatrix.
"Hm, dík za tvou vyčerpávající odpověď. Stejně jsi na mou otázku odpověděla jen okrajově. Mě teď nezajímá, co je mojí povinností. Mě zajímá, proč mi vlastně zachránil krk! Tak mě napadlo, Bello, ty bys mohla být politička, kdybys nedělala pro Vol-, pro Pána zla…Dokázala bys určitě dvě hodiny o něčem mluvit, aniž bys něco vlastně řekla. I když…. No, to bych zvládla taky… To by snad dokázal každý…I tady Snape," zasmála jsem se. Bellatrix ani Snapeovi to ale nejspíš směšné nepřišlo. Ach jo. Můžu to u toho Voldemorta zkusit, ale jestli se pak nebudu moct ani zasmát, tak nevim, jak dlouho vydržim živá…
"Jessico, my jsme sem nepřišli, abychom poslouchali tvoje nápady na naše případné mudlovské povolání. Máme jasné instrukce, které taky dodržíme!" sykl podrážděně Snape. Teda, nejen, že ten chlapík nemá milý obličej a neumí si umýt vlasy, jak je rok dlouhý, ale neumí se ani usmát. Já si nemyslím, že bych měla zvláštní smysl pro humor, ale nemusí kvůli jedné poznámce, kterých já mám obyčejně stovky, takhle vyvádět!
"Fajn, jakéže instrukce přesně máte?" zeptala jsem se a otráveně pozvedla koutek úst v povýšenecký úšklebek.
"No tobě nebudou k ničemu, ale že jsi to TY, tak ti je řeknu. Náš úkol zní: donutit tě, aby ses vrátila do Mistrových služeb, tudíž tě k němu i odvést, nebo v případě, že odmítneš, odvést tě k němu, aby tě mohl osobně zabít, jak bys v takovém případě samozřejmě měla očekávat," odpověděl klidně a vyrovnaně Snape. Vypadalo to, že mu poslední část té věty působí nesmírné potěšení. Na tváři se mu dokonce objevil zlověstný úsměv a v očích se mu jedovatě zablesklo.
"Jo, jsem ráda, že ten úkol splníš s takovou ochotou. Ještě jsem se ale nahlas nerozhodla, jestli sis nevšiml," odvětila jsem s ironií v hlase.
"Snape! Buď tak laskav a zklidni se! Pán se obával, že bych mohla o nervy přijít já, zatímco TY tady provokuješ!" zasyčela Bellatrix Snapovi podrážděně do ucha. Mně to naštěstí neuniklo. Nejspíš bych v takové situaci měla být nervózní, ale já si to začala poměrně užívat. Nejspíš už mi bylo jasné, jakou možnost si vyberu. Asi mi už byla předurčena. Já jsem člověk, který chce vrátit vše, co kdy dlužil. To mi dává jen jednu možnost. Navíc, když už jsem to zvládala před dvěma lety, proč bych to nezvládla teď? Přestože mi Snape byl značně nesympatický, respektive hlavně jeho úchvatný účes, a Bellatrix trochu umíněná a hrdá, bylo mi s nimi dobře. Docela jsem se bavila, zatímco oni oba pěnili… Vážně zábava. Užiju si to alespoň teď, jestli jinak dopadnu tak tvrdě jako oni…
"Jak se tedy rozhodneš?" zeptal se Snape a dusil v sobě potěšení z toho, jak mě tlačí ke zdi, i zlost, kterou v něm vyvolávám. Uhýbala jsem mu očima, aby se mi nedostal do hlavy, protože tam by poznal hned, co si myslím. Chtěla jsem získat čas. Třeba se mi podaří ještě víc ho rozzuřit… Bellatrix už mi v tomto ohledu nepřipadala příliš "vhodná k naštvání", představovala jisté větší riziko újmy. Nějak to z ní sálalo. Kdežto Snape byl ideální subjekt…
"No… doufám že vám nevadí, když jsem vám začala tykat…budu tě vídat často, když se vrátím? Protože jestli ano, raději se nechám zabít. Čučet na takovej ksicht místo obrazu, s umaštěnýma vlasama místo rámečku, to je o život i tak…Nevim, co je lepší…" odpověděla jsem schválně váhavě a snažila jsem si zachovat vážný tón. Bellatrix, která se už zjevně nechtěla rozčilovat, protože by to stejně bylo nadarmo, byla viditelně ráda, že jsem se raději začala navážet do Snapea. Nejspíš mě i trochu chápala, asi si uvědomovala, že bych na to i mohla mít právo, když sem jen tak přijdou a dávají mi na vybranou mezi: vraždit a být zavražděn…Snape ale pro změnu zbělel vzteky a nebylo na něm znát ani trochu pobavení… Evidentně neměl dar chápat poznámky tohoto typu. Že bych ho zkusila rozzuřit ještě víc? Aby ale neztratil nervy… No, stejně mě to pak přestane bavit…
"Nejsem tady, abych poslouchal urážky na moji osobu, které tě evidentně baví. Moje trpělivost není věčná, můžeš si být jistá, že se klidně neovládnu…" zašeptal se zaťatými zuby a z pláště vytáhl hůlku.
"Jako mě baví vytáčet lidi kolem sebe, tebe nejspíš baví lidem kolem vyhrožovat, co? Nevím…, že bychom uspořádali anketu, která zábava je lepší? Jen si posluž a zabij mě, když máš pocit, že ti to nebude dělat problém. Uvidíme, jak dlouho tě pak Pán zla nechá naživu. Jestli jednu minutu, nebo sekundu," ušklíbla jsem se. Proč to ale vlastně dělám? Snažím se snad opravdu oddálit to, co mě čeká? Vždyť to k ničemu nevede!
" Mohl bych použít tvoji koupelnu?" zeptal se najednou. Teda, tak takhle se vyhýbat odpovědi, copak je to takový srab? Snape je srábek, srábek….
"Samozřejmě, vrátíš se do předsíně, vlevo je záchod a na záchodě jsou vlevo dveře do koupelny. Tak prosím, nezapomeň na to, čemu se říká vodní kohoutek. Jestli něco nesnáším, jsou to lidé, kteří si neumí umýt po vykonání potřeby ruce. Bez ohledu na to, jakouže 'potřebu' jdou vlastně vykonávat. Pak asi pochopitelně také opomenu tvůj 'vábně' vyhlížející účes v seznamu toho, co všechno nesnáším…" odpověděla jsem přehnaně sladkým hláskem.
Snape zbledl ještě víc, něco zahuhlal a zmizel v chodbě. Zůstala jsem v obýváku s Bellatrix sama. Ona si znuděně podpírala dlaní hlavu a přimhouřenýma očima si mě prohlížela…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama