Příběh smrtijedky-5.část

23. března 2008 v 10:24 | Bambulglosator |  --Kapitolovky--
Tak, a je tu pátá kapitola...

KDO SI POČKÁ, TEN SE DOČKÁ
Po několika dnech se měla konat moje přísaha a znovupřijetí mezi smrtijedy. Když před dvěma lety Voldemort zkonstruoval moji smrt, byla jsem první smrtijed, a nejspíš i poslední, kterého Pán zla zbavil Znamení zla. Teď jsem ho měla mít znovu a Voldemorta znovu přijmout za svého pána. Já vlastně ani neměla jinou možnost. Nejspíš to bylo tím, že už jsem tam v podstatě patřila, možná jsem byla zbabělá, ale každopádně jsem byla skálopevně přesvědčená, že ani nemám na výběr. Navíc jsem byla Voldemortovým dlužníkem, a já splácím, co dlužím… Vždycky.
Dnes nastal ten den D. Stejně jako tři předchozí dny, jsem se i dnes probudila do brzkého rána ve svém pokoji v podkroví. Dřevo spravené skříně občas rozpínáním tiše zapraskalo, stará postel pode mnou při každém pohybu hlasitě zavrzala. Vstala jsem a rozespale se otočila k oknu, abych roztáhla potrhané závěsy. To okno bylo tak malé, že sotva stačilo poskytnout maličkému pokoji dostatek světla. Otočila jsem klikou a okýnko se s tichým zavrzáním otevřelo, abych nasála čerstvý, ledově štiplavý vzduch. Zatřásla jsem se zimou. Venku muselo být tak nejmíň deset pod nulou. Chladný vítr do pokoje navál pár bílých sněhových vloček. Pár jich dopadlo na zem a několik mně do vlasů. Uvnitř bylo teplo, takže po všech zbyly jen maličké kapky vody. Ještě jednou jsem se zhluboka nadechla a následně zavřela okno. Zamířila jsem do koupelny, abych si opláchla obličej. Když jsem se podívala do zrcadla, jako bych to ani nebyla já. Ze zdi na mě zíral bledý obličej s opuchlýma očima, lemovaný rozcuchanými tmavými vlasy.
Otočila jsem kohoutkem, z něhož začal líně vytékat úzký pramínek narezlé vody. Nechala jsem špinavou vodu z trubek odtéct a když byla opět čistá, naplnila jsem vodou dlaně a opláchla si oči. Během další chvíle jsem si zamyšleně čistila zuby a přitom zírala na svůj odraz v zašlém zrcadle. Když jsem byla hotová, vrátila jsem se zpět do pokojíku, abych se aspoň trochu nasnídala. Mávla jsem hůlkou a na stole se objevil talíř s jedním sendvičem a sklenice pomerančového džusu. Ještě jedno mávnutí hůlky a vedle talíře se objevilo malé rádio. Líně jsem ho zapnula, poslouchala píseň hrající na naladěné stanici a pustila se do jídla…
"Ze zdi na mě tupě zírá…."
Hm, jak ví, že můj odraz v zrcadle byl tupý?
"po trezoru temná díííra…"
Jo tak můj obličej vypadá jako díra po trezoru… přepínám…
Mírně jsem pootočila kolečkem a naladila jinou stanici. Přece nebudu poslouchat, jak o mně vyzpěvují, že mám místo obličeje díru na trezor! Eště k tomu tupou… To tak…
"I'm sitting here, in the boring room…"
Héj! Tuhle písničku znám! A ten začátek by souhlasil i se mnou…Až na další slova o tom, že se jedná o odpoledne…No, nevadí…je to jen detail…
"I'm driving around, in my car, I'm driving too fast and I'm driving too far, I like to change my point of you…"
S další myšlenkou o autě jsem znovu zabrousila k znovupřijetí mezi smrtijedy a zmocnila se mě nervozita. Už zas nebudu mít tak klidný život, jako ty dva předchozí roky… Po boku lorda Voldemorta mě může čekat jedině smrt. Byl by zázrak, kdyby ovládnul svět. Jenže on toho musí ještě tolik dokázat…Jako smrtijeda mě ani jiná budoucnost než smrt čekat nemůže. Otázka je, za jak dlouho ten okamžik přijde. Ono je to ale celkem jedno. Přišel by stejně. Takhle budu alespoň Pánu zla prospěšná. A já chci být Pánu zla prospěšná.
"…and I wonder. Wonder how, wonder why, yesterday…"
Docela stará písnička…, ale mně se líbí, dlouho jsem ji neslyšela…Ani už si nepamatuju autora…
Pomalu jsem si znovu ukousla ze sendviče.
"…on the lemon tree…I turn my head, up and down, I'm turn turn turn turn turn around…"
No jo… to je prostě lemon tree…
"…sing:Da, da da da da da dia da, da da da da da dia da, dam ti ti da…"
Oops, tomu se říká složitej text!!!Hehe…
"Isolation, it's not good for me."
Vážně super, když poslouchám tu písničku, jako bych ani nemusela myslet na nic jiného…Hudba mě vždycky zbavovala nervozity, napětí, starostí….Tak dlouho, dokud jsem ji slyšela, nic mě netrápilo…
Dojedla jsem a jediným mávnutím hůlky byl talíř i sklenice pryč. Opět jsem si stoupla k oknu, pozorovala vločky, jak se pomalu snášely k zemi a přitom dál poslouchala rádio. Lemon tree vystřídaly další písničky od různých autorů…
Hudbu náhle přeťal zvuk ohlašující ranní zprávy. Bylo osm hodin. Přísaha se měla konat ve čtyři odpoledne. Taková doba…Co budu dělat?
Po zprávách další písničky, ležela jsem na posteli a poslouchala…
"What the hell are you trying… now I know there's something more…"
Zpívala jsem si potichu s rádiem. Jsem poměrně nenáročný posluchač, dokážu poslouchat skoro všechno, až na výjimky, ale tuhle písničku mám hrozně ráda…
"What happened to you?..Still staying on my path…"
Je mi divně. Trochu se bojím toho, co mě čeká. Je to zvláštní… Když jsem se na tuhle stranu přidávala poprvé, takové obavy jsem neměla. Možná to bylo způsobem, kterým jsem se stala smrtijedem. Voldemort mě k tomu dost pracně přemluvil. Na druhou stranu mi ale nemusel vyhrožovat. Z části jsem to udělala dobrovolně, z části kvůli mírnému tlaku. Budu teď ale stejně loajální služebník jako tenkrát? To se ještě uvidí…
Podívala jsem se na staré otřískané hodiny na zdi. Ukazovaly šest hodin. Nešly. Kyvadlo jen bez hnutí viselo a vrhalo stín na zašedlou stěnu. Úklid zbavil pokoj pavučin. Nebyla to ale žádná omlazovací kůra, která by zakryla, jak stará ta místnost je.
Další zprávy, devět hodin, připadala jsem si, jako bych už místnost pozorovala celou věčnost. Ono je teprve devět. Bože, jak se ten čas vleče! Je to skoro jako naschvál. Zprávy vystřídaly další písničky.
Jsem docela zvědavá, co mi dá Voldemort za první úkol. Přece jen dva roky zpátky… o dost jsem přišla… No co…tohle ráno snad nějak přetrpím.
Kdo si počká, ten se dočká…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama