Smrt v slzách

23. března 2008 v 10:33 | Bambulglosator |  --Povídky--
Další morbidní dílko... Bez pravdivého základu...ale já jinak než morbidně snad psát neumím:D:D Snad ještě podotknu, že tahle povídka se zcela vymyká mé "tradiční" tvorbě...:D
Klik na celý článek

Kroky se rozléhaly okolím. Vítr ohýbal holé větve smutně vyhlížejících stromů a dělal z opadaného listí miniaturní víry, které sahali někdy i několik metrů nad zem.
Kroky se rozléhaly okolím. Slunce skoro jako by zapálilo lesy, do kterých se minutu co minutu ponořovalo víc a víc. Lesy tak vypadaly, že žhnou čím dál silněji.
Kroky se rozléhaly okolím. Byla zima, každý to mohl dost dobře cítit až do morku kostí.
Kroky se rozléhaly okolím. A nebyly to jen kroky. Ozývalo se ještě něco. Byl to pláč… Zoufalý dívčí pláč.
Její pomalé kroky v pláči se rozléhaly depresivně chladným podzimním okolím.
Rudých očí od slz by si jen málokdo všimnul, ale tady nikdo nebyl. Dívka byla sama. Sama v šeru. Sama se svým smutkem. Sama se svým žalem. Co se jí ale vlastně stalo? Kdo ví…
Nebyla to hloupost, ten pláč musel mít důvod.
Déploria šeptala uklidňující slova sama sobě. Copak to ale bylo něco platné? Vždyť zemřel! Zemřel její vlastní bratr!
Proč? Proč on?
Zoufalá otázka, která nemá odpověď. Nemá odpověď? Vždyť na všechno musí nějaká existovat. Kdo by se ptal na otázku, na kterou není odpověď? Možná, že někdo ano… Třeba ze zoufalství. Ale Déploria přece byla zoufalství plná! Jak by ne… Vždyť jí přece zemřel bratr!
Nehoda… Říká se, že nehoda není náhoda… Kolik ale vyvolá taková zbytečně hloupá náhoda zoufalství a výčitek?! Musí to mít zkrátka svůj důvod, svou zásadní příčinu. Ano. Ano, je to ona. Je to jenom její vina, všechno zapříčinila jen ona sama…
Všechno je to moje vina. Za všechno můžu já!!!
Zoufalá slova plná jejích výčitek, jejího svědomí, jejího žalu a zoufalství…Neměla ho přemlouvat, aby jel na ten výlet s ní. Pod srázem měla zůstat ležet ona, ne její starší bráška.
Doteď před sebou vidí ty vyhasínající modré oči. Doteď vidí svého jediného sourozence umírat. Doteď má před sebou tu chvíli, kdy vydechl naposledy. Pořád vidí, jak ho konejšivě drží za ruku…
To bude dobré, uvidíš, vydrž, pomoc už je na cestě… šeptala bratrovi tiše do ucha.
Oživování nebylo vůbec nic platné… Vždyť on za nic nemohl! Byla to její vina! To ona ho přemluvila, aby jel s ní!!!
Pořád slyší ty tiché uklidňující hlasy, které ji přesvědčovali, že to není její chyba, ona by neovlivnila bratrův pád… Ale copak ji vůbec nikdo neposlouchal??? Jel tam, protože to chtěla ONA!!!
Pořád slyší skřípění kola, jak se Muero snažil ze všech sil na poslední chvíli zabrzdit a zachránit si život. Pořád ještě vidí, jak bezmocně padal ze svahu do údolí…
Pořád cítí, jak jí ostré kameny drásaly šaty a dlaně, když se pustila ze strmého kopce za Muerem, pořád cítí, jak jí z rukou pomalu teče horká krev…
Podívala se na dlaně. Jeden obvaz si nevědomky strhla a obnovila tak ránu. Nevnímala to. Cítila jen žal po svém bratrovi. Muero byl její bratr a zároveň její nejlepší přítel. Jak mohla jenom zavinit jeho smrt?!
Její myšlenky se stále točily kolem jednoho. Pocitu viny. Déploria si pořád dokola opakovala, že může za Muerovu smrt.
Ale zlato, přestaň si to vyčítat, za to nemůžeš, nikdo za to nemůže. To byla uklidňující slova Déploriiny matky, která se zoufale, ale neúspěšně snažila zadržovat pláč…
Celé dlouhé odpoledne strávila Déploria v koutu svého pokoje. Jestli v tu dobu po něčem netoužila, byla to společnost.
Večer se nepozorovaně vytratila z domova v naději, že se jí na vzduchu pročistí myšlenky.
Všude kolem tma.Všude kolem chlad…
To už ho nikdy neuvidím???
Její kroky se stále ozývaly okolím… Tím podivně prázdným a smutným okolím… Copak se celý svět ponořil do temnoty kvůli Muerově smrti? Nebo Déploria prostě nedokázala vidět svět jinak, než pod černým závojem smutku? Těžko říct…
Kroky se ozývaly okolím. Ale ona je neslyšela. Stromy kolem v silných závanech větru skřípaly a mlátily větvemi o sebe. Ona je ale neslyšela. Vlastně ani netušila, kam míří, šla, nevěděla kam, nevnímala okolí, jediné, co zachycovala, byl smutek a pocit viny za smrt jejího bratra. Všechno ostatní jako by prudký vítr odvál někam pryč.
Její kroky se ozývaly okolím… Po chvíli ale zanikly v zcela jiném hluku. Co se to dělo? Déploria to nemohla vědět, její mysl byla obklopena neprostupnou zábranou, která jí nedovolovala vidět, slyšet ani cítit okolní svět.
Najednou se však kroky přestaly ozývat docela. Ztichly…Pohltilo je zářivé světlo…Jako by se přiblížilo a spolklo úplně všechno. Ale těžko říct…Déploria své okolí nevnímala. Najednou ale přestala vnímat úplně…zemřel jí bratr. Okolní svět potemněl ještě víc. Co to bylo? To už se nedozví…
Kde je moje dcera?! Zazněla jen slova Déploriiny matky. Nestalo se jí nic, že ne?!
Matku pohltilo obrovské zoufalství, když se v jejích dveřích objevil člověk od policie. Cítila tu tragédii už v kostech, ale teď…
Je mi líto, paní Teristová, vaši dceru v noci srazilo auto. Asi ho…neviděla přijíždět. Bohužel ten náraz nepřežila…
Odpověď byla jednoduchá a poměrně stručná. Matce dvou dětí ale zbortila celý svět. Déploria i Muero byli mrtví. Za jeden jediný den…
Déploriiny kroky se již neozývaly okolím…Už nevnímala žal po svém bratrovi. Smutek už měl pohltit jen její matku, která zůstala jediná naživu. Pro ni byla bolest už daleko…prostě pryč…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama