Snový osud-1.část

23. března 2008 v 10:36 | Bambulglosator |  --Povídky--
tak s touhle povídkou jsem relativně spokojená, možná proto, že ten nápad jsem měla v hlavě asi půl roku, než jsem se dokopala to napsat...jinak opět je to starý asi rok, ta povídka

V přízemí zapraskala rozpínající se skříň. Otevřeným oknem do pokoje zaznívalo šustění listí dubu stojícího před čelem domu. Závan větru pohnul záclonou, která se nafoukla a otřela lemem Jakubovu tvář. Pomalu otevřel oči, které ve světle lamp z tiché ulice slabě zazářily. Otráveně natáhl pravou ruku a okno zabouchl. Záclona bezmocně znehybněla. Pomalu odhrnul přikrývku a posadil se na okraj postele. Ztěžka si položil hlavu do dlaní a pokoušel si vzpomenout, co se mu zdálo. Moc dobře věděl, že ten sen byl o dost lepší, než Jakubův skutečný život. Dá se říct, že spaní bylo to jediné, co ho vysvobozovalo z každodenní rutiny, starostí a problémů. Věděl to, ale většinou trpěl chronickým zapomínáním snů…
Nedokázal si vzpomenout. Ještě jednou unaveně pohlédl na nyní již zavřené okno a nehybnou záclonu. Večer se ani neobtěžoval zatáhnou závěs. Protáhl se. Šel spát pozdě a ani trochu ho netěšilo, že ho po třech hodinách klidu musela probudit záclona. Zamířil do koupelny, aby se mohl přesvědčit o svém dokonale nevyspalém vzhledu. Otráveně zíral do starého, otlučeného zrcadla. Tmavé vlasy měl rozcuchané, pokusil se tedy, ačkoliv marně, upravit vrabčí hnízdo na hlavě starým hřebenem s několika vylámanými zuby.
Bylo po třetí hodině ráno. Přesto, že venku byla tma jako v pytli, Jakub sešel do kuchyně, aby nakrmil vyhladovělý žaludek, v němž mu hlasitě zakručelo. V momentě, kdy otevřel lednici, ho ale hlad z velké části přešel. Vše, co v mrazničce našel, bylo buď příliš staré, pokryté vrstvou nežádané plísně, nebo naprosto nepoužitelné pro jídlo bez tepelné úpravy. Jakub se pokusil vzpomenout, kdy vlastně naposled lednici otevřel, popřípadě do ní něco přidal. Za Boha si nedokázal vzpomenout. Při pohledu na úzký sortiment výběru dvířka zabouchnul a rozhodl se jít ještě spát, přestože jeho žaludek měl jisté námitky. Když došel do ložnice, vyčerpaně se sesul na měkkou postel. Vzhledem k obrovské únavě za několik okamžiků zase spal jako dřevo a odebral se do světa snů…
Před jeho očima se teď odehrával úplně jiný svět. Seděl na terase, ve vyhřátém houpacím křesle, na kolenou měl položený skicák a v pravé ruce držel čerstvě ořezanou tužku. Přivřenýma očima vnímal svůj vyvolený obraz, všechny smysly byly upnuté jen ke krajině před ním. Nevěděl, proč vlastně, ale byl hrozně spokojený sám se sebou, byl spokojený se vším…
Po chvíli konečně položil tužku na čistě bílý papír a začal prvními tahy načrtávat obrázek, který si vryl do paměti. Po chvilce vždy pohlédl zpět před sebe, aby se ujistil ve správnosti svých tahů.
Za nějakou dobu soustředěné práce mu před očima stanul černobílý obraz krajiny, kterou předtím tak úpěnlivě pozoroval a vnímal každý její detail, jen aby ji dokázal převést na papír a nic mu neuniklo. Pozoroval svoje dílo. Žasl sám nad sebou. Vždyť kreslení mu nikdy nešlo! Nebo nic tak hrozného to nebylo, ale nikdy by nic tak hezkého nakreslit nedokázal. Přemýšlel, zda by kresbu nezkazil, kdyby na ni nanesl barvy. Usoudil, že nic tak závažného by se snad ani nestalo, takže se zvednul a vešel do domu. Došel do pokoje, který zajisté musel být velmi pohodlným obývacím pokojem. Tenhle prostor pro něj byl naprosto neznámý, ale přesto věděl kudy má jít a kde co najít. Otevřel jednu z malých skříněk v místnosti a vytáhl odtamtud velké balení vodových barev. Byly téměř nepoužité. V kuchyni ještě vyhrabal jeden zašlý umělohmotný hrnek a napustil do něho z kohoutku čistou vodu. Když se vrátil na terasu, přisunul si ke křeslu malý stolek a položil si na něj potřebné věci. Pak se posadil a znovu upřeně hleděl na svůj tužkou provedený náčrt. Bylo to docela slušné. Namočil tedy štětec a nanesl na něj barvu. Namíchaným odstínem začal nesměle vybarvovat a stínovat celou kresbu. Když to všechno dokončil, nevěřil svým očím. Takhle hezký obrázek nikdy nenamaloval a nikdy by ho nenapadlo, že ho vůbec někdy namaluje. Upadl do podivné,
melancholické nálady. Jak tohle bylo možné? Upřeně zíral na své ruce a snažil se najít jediný vysvětlující důvod, jak by se mu dostalo schopností namaloval dobrý obrázek…
Zazvonil budík. Jakub se s trhnutím probudil a, zmaten celým okolím, snažil se nahmatat neúnavně zvonící budík. Konečně ho našel a zamáčkl. Posadil se. Ten sen byl divný, ale tak hrozně skutečný. Byl v něm se vším neskutečně spokojený. Měl všechno, co chtěl a co potřeboval. Starý natahovací budík ho ale ze snu vrátil do nemilosrdné reality a Jakub musel vstát, aby nepřišel pozdě do práce. Dělal fotografa v jednom vytíženém městském deníku, ale kvůli snižování platů a i následného propouštění tam coby fotograf zůstal jediný a všechnu práci, která ho kdysi docela bavila musel stíhat úplně sám. Den trávil běháním z jednoho konce města na druhý, případně zajížďkami mimo město, které ho otravovaly ze všeho nejvíc.
Zamířil do koupelny. Vyčistil si zuby, opláchl obličej… prostě provedl každodenní ranní údržbu, aby se ho při práci lidi nelekli. Pak si rychle natáhl bílou košili a tmavé džíny, sbalil si tašku s potřebnými věcmi, obul si hnědé polobotky, přes košili si oblékl tenkou jarní bundu a vyrazil. Měl docela naspěch, chtěl se ještě nasnídat a vzhledem ke svým zásobám byl nucen zajít někam do bistra. Zamkl dveře svého bytu 2+1 a rychlou chůzí seběhl kamenné schody starého domu a vyšel na začouzenou ulici. Doprava už byla v plném provozu. Auta troubila jedno na druhé, když se bezradní řidiči snažili dostat do práce včas. Jakub si jich nevšímal, pospíchal do kavárny o dva bloky dál, aby si dal kávu a koláč, to byla jeho obvyklá snídaně na obvyklém místě. Za tři minuty tam dorazil a posadil se na vysokou židli hned u přepážky.
"Tak co to bude dnes? Jako obvykle?" oslovila ho sympatická dívka s bílou zástěrou, která už Jakubovu snídani měla dobře prokouknutou.
"Jo, nějaký silný kafe a koláč, prosím. Dneska jsem toho moc nenaspal," odpověděl s lehkým úsměvem.
"Samozřejmě,"odpověděla, nasadila americký úsměv a zavolala do kuchyně novou objednávku. Jakub mezitím vytáhl noviny, které koupil v trafice po cestě a kontroloval, zda práce, kterou včera musel dělat do noci, nepřišla nazmar. Kromě toho, že měl oficiálně jen fotit, šéfredaktorka ho zapřahovala i do článků, aby nemusela najímat víc lidí. Zvlášť poté, co jich skoro polovinu byla nucena vyhodit. Články, které včera sesmolil byly na svých místech, fotografie též, takže se se spokojeným výrazem obrátil ke své čerstvě donesené kávě a koláči.
Když snídani dojedl, konečně ho zaplavil pocit sytosti, o který měl už od noci velkou nouzi. Rozhodl se, že jestli se dnes vrátí z práce včas, nakoupí si nějaké zásoby domů do lednice, protože takhle přece nemohl existovat…
Zaplatil, strčil noviny do tašky pozdravil dívku za pultem a rychle zamířil do redakce.
Dnes naštěstí nepotřeboval udělat víc, než že na několika místech nafotil snímky k rozhovorům, které už byly dávno poskytnuté a pro dnešek měl volno. Skončil docela včas odpoledne, takže zamířil do velké samoobsluhy pár ulic od jeho bytu a nakoupil všechno, co považoval za nutné. Plné tašky pracně odvlekl domů, kde vše uklidil, ať už do lednice, nebo do skříně, kterou obyčejně nazýval špajzem. Zkažené potraviny, které v lednici našel v noci, vyhodil. Jelikož neobědval, vytáhl si z knihovny kuchařku a podle toho, co měl nakoupeno si poměrně zdárně ukuchtil oběd a večeři zároveň. Když konečně večer nakrmil vyhladovělý žaludek a neměl nic na práci, rozhodl se, že půjde spát, aby dohnal včerejší nevyspaní. Dal si ještě příjemně teplou sprchu a vyčistil si zuby. Převlékl se a jak dlouhý tak široký se natáhl na neustlanou postel.
Usnul téměř okamžitě. Během další chvíle už se procházel po louce za kouzelného svitu měsíce. Nasával chladný vzduch a poslouchal cvrčky a občasné zahoukání sovy v nedalekém lesíku. Bylo mu nádherně. Už jako dítě miloval procházky přírodou a přírodu samotnou. Proto ho hluboce ranilo, když v jeho třinácti letech rodiče prodali chatu na venkově a zůstali ve městě. Teď byl zase venku. Venku z toho příšerného města, kde ho čekal jen nesnesitelný každodenní stereotyp a starosti. Každý den únavný, každý den úplně stejný.
Tohle bylo jako vysvobození. Spokojeně se natáhl do studené trávy a pozoroval úplněk. Ve městě nebyl vidět měsíc, natož tak hvězdy. Tady byl jako doma. Tady byl ve svém živlu. Jak seděl v trávě a pozoroval noční nebe, obraz kolem něj se rozplynul a on se ocitl na stejném místě jako ve včerejším snu. Bylo pozdní odpoledne, slunce se již pomalu chýlilo k západu. Byl ve stejném domě, jen na opačné straně, na verandě. Před ním se vinula tenká prašná příjezdová cesta. O pár desítek metrů dále se rozkládala celá vesnice. Co kdyby ji dnes namaloval? Jako kdyby mu někdo četl myšlenky. Před ním stál stojan s pevnou deskou, připravenou k malbě. Vzal do ruky tužku a za chvíli měl před sebou náčrtek vesnice, která mu ležela před očima. Pak se chopil štětce a barev, které si připravil na paletu a pomalu nanášel jednotlivé odstíny, až byl obraz hotov. Paráda, pomyslel si. Tohle by ve svém skutečném světě nedokázal. Tak nadaný nikdy nebyl. A ve svém snovém světě se už nejméně podruhé ocitl na stejném místě a malování tady nejspíš bylo jeho posláním.
Bylo to jako Jakubův druhý život. Jako něco, co mu bylo předurčeno vidět jen ve snech, aby dny trávil ve svém nekonečně unavujícím shonu a noci žil někde jinde, ve svém vysněném světě, který jako naschvál snad neměl nikdy zažít doopravdy. Bylo to jeho prokletí? Možná. Ze šťastného světa ho ale opět vytrhnul nemilosrdný budík. Jakub rozčileně vstal. Neměl náladu. Byl podrážděný, jak nikdy předtím nebýval. To, že prožíval to, co by si přál, mu kazilo neskutečnou měrou náladu právě tím, že to nebylo skutečné. Byl to pouhý sen, který Jakub sám nemohl nijak ovlivnit. Nemohl se do toho snu přestěhovat navždycky, aby žil v tom domě za vesnicí, aby se seznámil s těmi lidmi ve staveních pár metrů od něj. Byl úplně bezmocný. Užíralo ho, že musí dál setrvávat v tomhle příšerném světě. Navíc ho ještě ke všemu příšerně rozbolela hlava. Zamířil do koupelny a dlouhou domu strávil tím, že si na čelo a obličej cákal ledovou vodu. Když ho bolest hlavy dá se říci přešla a chystal se vzít si něco k snídani, se zděšením zjistil, že má být za minutu v práci. Vůbec nevnímal, celou dobu v koupelně byl smysly jinde. Ve svém druhém světě. Kéž by mohl udělat něco aby se osvobodil od toho neskutečně nudného a vyčerpávajícího života tady ve městě a ocitl se někde pryč, právě v tom svém snu. Přemýšlel nad tím tak dlouho, až ztratil pojem o čase. Vlasy měl mokré, ale co mohl dělat. Rychle se oblékl a bez snídaně upaloval do práce, aby stihl začátek pracovní doby alespoň o půl hodiny déle a ne o hodinu. Když přeběhl téměř celé město a konečně byl před budovou redakce, začal mu zvonit mobil. Byla to šéfredaktorka.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama