Snový osud-2.část

23. března 2008 v 10:37 | Bambulglosator |  --Povídky--
Tady je druhá část

"Hrozně se omlouvám, ale prostě, no nějak jsem to nestihl, ale právě jsem před budovou," začal se honem vymlouvat, aby svůj neohlášený pozdní příchod alespoň trochu ospravedlnil. Kdyby to tak mohl vrátit. Kdyby tak ještě pořád dlel v tom příjemném snu. Za svitu zapadajícího slunce by maloval obraz vesnice a netrápilo by ho nic jiného.
"To je sice výborný, že se hrozně omlouváš, tos nemohl zavolat, když si byl doma? Nikdo neví, co s tebou je a to máš jet na to interwiew! Vždyť je to několik desítek kilometrů odtud?! Jak tam hodláš dorazit včas, aniž by tě chytili za rychlost, když máš půl hodiny zpoždění?!" Hlas v telefonu byl téměř zoufalý. To, že má průšvih jeden ze zaměstnanců znamenalo problémy pro celý deník. Rozhovor měsíce byl ohrožen a nebylo možné ho zrušit a nahradit něčím jiným. Teď byla ohrožena pověst celých novin a práce samotného Jakuba. Zatímco spěchal k výtahu, který ho měl donést do redakce, snažil se najít řešení, jak z průšvihu ven.
"A co tam zavolat, že byla zácpa, nebo co já vim, a že dorazim pozdějc?" zkoušel vymyslet.
"To je směšný. Je domluvená pevná doba, se kterou není možné hnout, jestli tam nedorazíš včas, oni ten rozhovor zruší a my budeme bez hlavního článku!" rozčilovala se Alice, Jakubova šéfredaktorka.
"Fajn, hele, už jsem skoro nahoře, jo, už sem přijel ve výtahu, hele, běžim si rychle pro klíče od auta a vyrazim tam, jak nejrychlejc to pude, i kdybych měl přijít o život, jo?" odvětil rychle, když z výtahu za běhu vystupoval a utíkal ke své kanceláři, lépe řečeno, spíš ke svému koutku, kde ze stolu sebral klíče od auta patřícímu deníku, protože on sám auto neměl, a už pádil zase ven z budovy, s telefonem pořád ještě pevně přitisknutým k uchu.
"Fajn, ale pamatuj si, že jestli tam nedorazíš včas a o život při cestě nepřijdeš, zabiju tě já, vlastnoručně tě totiž uškrtim, je ti to doufám nad slunce jasný. My ten článek potřebujeme! A nemáme času nazbyt,"odpověděla rozzuřená Alice.
"Fajn, hele, jestli tam mam dorazit včas, tak musim končit, už jedu výtahem dolů, ten telefon v ruce mě docela znatelně omezuje, takže prosím o ukončení tohohle rozhovoru, kterýmžto celou situaci rozhodně nevyřešíme,"odpověděl Jakub hlasem se sarkastickým nádechem. Na to Alice reagovala rozezleným pozdravem a zavěsila. Jakub zastrčil mobil do tašky a jelikož už výtah dojel do přízemí, zamířil rychle k velkému parkovišti za budovou, kde doběhl k malému autíčku s logem novin, hodil tašku na zadní sedadlo, sedl si k volantu, nastartoval a vyrazil.
Ve městě se musel držet pravidel, protože by ho mohli někde vyfotit radary, ale jakmile se propletl zacpanými ulicemi ven z města vyrazil rychlostí, jakou mohl ze starého auta vyždímat. Nebyl na dálnici. Vyrážet na úzké silnici plnou rychlostí nebylo zrovna bezpečné. Jakub na to ale nedbal. Oči měl připoutané na silnici před sebou, nohu přitisknutou na plynu musel čas od času sundat, když se přiblížil k nějakému z aut, které zajisté nejelo takovou rychlostí jako on. Několikrát dost riskantně předjížděl.
Při jízdě se mu začaly myšlenky odebírat pryč. Už byl zase u svých snů.
Ne, určitě to nebylo jen dvakrát, co ho mozek ve spánku zanesl na vysněné místo. Určitě to nebylo jen dvakrát. Tím, že skoro vždy předtím sny zapomínal, si to nedokázal vybavit. Teď si byl ale skálopevně jistý tím, že už na tu nádhernou vesnici ve svých snech zavítal dřív.
Přestal dávat pozor. Předjížděl zrovna nákladní vůz a nevnímal okolí natolik dobře, aby postřehl, že se proti němu ze zatáčky řítí osobní auto. Náraz byl nevyhnutelný.
Nejprve nevnímal nic. Jen pouhou tmu. Co se to děje? Tělo ho neposlouchalo, připadal si, jako by byl od něho úplně odloučený. Co se stalo? Kde je? Jak to, že kolem nic nevidí?
Náraz byl osudný. Jakub byl v hlubokém bezvědomí a po operaci upadl do komatu. Řidič auta, které se s Jakubem srazilo, přišel o život. Jakub zničil život sobě i tomu druhému. Alici už mohlo být jedno, jestli dokončí rozhovor s vlivnou osobností, ten už byl ztracen, ale život jednoho ze zaměstnanců, který byl rovněž jejím dobrým přítelem byl příliš velkou obětí za dobré pracovní výsledky. Probděla u Jakubova lůžka v nemocnici celé hodiny, ale jeho stav se nelepšil. Zahrnovala se teď výčitkami svědomí, že nechala Jakuba tolik spěchat, že ho snad připravila o život v nešťastné shodě okolností. Nic z tohohle se nemělo stát…
Kdo ale tvrdí Jakubovu nespokojenost? Lidé neví, co se odehrává v mysli člověka při komatu, ani co se děje s duší po smrti. Říká se, že člověk v komatu prožívá jeden velký sen. Jakub právě prožíval nejkrásnější sen svého života. Koma ho vysvobodilo z jeho nespokojeného života, který doposud vedl. Zaneslo ho do jeho vysněného života. Právě do toho života, ve kterém strávil několik nocí a o kterém tolik toužil. Osudová nehoda se pro něho stala osudnou v kladném slova smyslu. Teď byl konečně šťastný…
Jakub se z komatu neprobral. Po proplakaných nocích, které jeho rodiče strávili u jeho nemocničního lůžka se rozhodli, že ho nechají odpojit od přístrojů. I vydechl tak naposled po několika nekonečných týdnech pro něj strávených ve svém šťastném světě, v pětadvaceti letech. Teď měl, co chtěl. Už se nevrátil do svých starostí s redakcí, se zmeškanými rozhovory apod. Nic ho s tím už nespojovalo. Teď žil tam, kde chtěl. Jeho duše pokračovala svou pouť ve světě nekonečných snů, kde si Jakub tolik přál žít. Ať už se tam dostal jakkoliv.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama