Světlo požáru

23. března 2008 v 10:40 | Bambulglosator |  --Povídky--
Pro změnu, tohle byla naše slohovka loňská:D:DTohle je znovu napsaná verze, protože tenkrát jsem neměla možnost si to doma někam přepsat, psali jsme to ve škole, takže jsem psala znovu celý příběh. Logicky to tedy není stejné

Byl temný večer. Venku zuřila vichřice a kusy všeho, co silný vítr unesl, poletovaly vzduchem a narážely do stěn stavení.
Pán domu spokojeně seděl ve vyhřátém křesle a vyfukoval obláčky bílého kouře ze své oblíbené dýmky. Jeho žena mezitím v malé zašlé místnosti připravovala večeři. Při každém větším poryvu větru se ohlédla k zabedněným okenicím v obavách nad zvířaty zavřenými ve stájích a nad synem Joshem, který se dobrovolně nabídl, že zvěř během větrné smrště pohlídá…

Jediným zdrojem světla v kuchyňce byla malá olejová lampička vyzařující jen příliš slabou záři na to, aby žena pořádně viděla na rozdělanou práci. Skloněná nad stolem, téměř dotýkajíce se směsi v misce, soustředila se, aby v přípravě neudělala chybu. Její manžel byl velký labužník a ona mu nechtěla ani trochu kazit náladu nepovedeným jídlem.
Byli svoji již mnoho let a žili vždy ve spokojeném a šťastném svazku.
Jediné, co teď Mary rozptylovalo, bylo skučení větru za černými okenicemi a tajemná píseň meluzíny znějící v komíně. Snažila se peklo rozpoutané hned za domem nevnímat, ale bylo to skoro nemožné. Raději zavolala z podkroví svou dcerku s přáním pomoci v přípravě největšího jídla dne, aby měla alespoň malou záminku si s někým chvíli popovídat a přijít tak konečně na jiné myšlenky…
Když byla večeře po nějaké chvíli hotova, zasedla společně celá čtyřčlenná rodina u pevného dubového stolu, symbolu rodinné soudržnosti, včetně syna Joshe, který do chalupy zavítal od opatrování vyděšených zvířat.
Najednou, když už měli všichni hliněné talíře téměř vyjedené, ozvalo se nesmělé zaklepání na tuhé domovní dveře. Během chvíle klepání rychle sílilo, až plynule přešlo v naléhavé bušení.
Rodina s překvapenými obličeji zaměřila své vyděšené pohledy ke dveřím. Pán domu pomalu odsunul svou židli od stolu. Zamířil ke vchodu a tiše si mumlal pod vousy: "Koho to sem jen čerti nesou v tuhle dobu."
Když otevřel, překvapeně sjel očima asi do poloviny své vlastní výšky, neboť na prahu před ním stál šestiletý chlapec se špinavým obličejem, po kterém mu tekly potůčky slz, div že skrze vodu v očích skoro ani neviděl.
S hlasitým štkaním z plných plic zakřičel: "Prosím vás, pomozte nám! Chytly nám stáje, zvířata jsou uvnitř! Už je tam hodně lidí z vsi, ale musí se pořád hasit. Je to stejně čím dál horší. Prosím vás, pojďte nám pomoct!!!"
Jakmile tu děsivou zprávu pán domu, John Davis, uslyšel, okamžitě zavolal na zbytek rodiny a za okamžik už všichni běželi proti silnému větru, v čele s maličkým Jimem Connerem, právě tím uplakaným šestiletým chlapcem.
Když se dohnali až na okraj vesnice, k farmě rodiny Connerů, zůstali jak přikovaní k zemi, když, zděšeni, uviděli to peklo, tu obrovskou ohnivou výheň, propuknuté přímo před jejich zraky.
Všechny stáje byly v jednom plameni. Kolem pobíhala skoro celá ves s vědry vody, která ani v nejmenším nemohla stačit na uhašení tohohle požáru. Právě přiběhnuvší rodina Davisů okamžitě přidala ruku k dílu, i když všichni až příliš dobře věděli, že už to není nic platné.
Z neuhasínajících plamenů ještě zazníval bolestný ryk posledních zvířat, která byla stále při vědomí, ale i ten nakonec utichl.
Boj byl zcela beznadějný. Zvířata to zajisté nemohla přežít, celá živnost rodiny Connerů byla nadobro ztracena.
A jakoby nestačil tenhle děsuplný pohled na příšernou zkázu, obrovská vichřice plameny znovu a znovu rozdmýchávala a lidem ničila jakoukoli naději. Bylo zkrátka nemožné oheň uhasit.
Najednou se však z černého nebe, jako na smilování Boží začaly snášet těžké kapky křišťálového deště, které ve světle rudých plamenů zářily jako drahokamy.
Vesničané obrátily své užaslé zraky k nebi a ani nehleděli na to, že během pár okamžiků byli promočení až do morku kostí. Lijavec, který neviditelné mraky zčistajasna spustily, uhasil celou zuřící výheň snadno jako pouhé stéblo trávy.
Bylo už ale příliš pozdě. Plameny jistě zadávily všechna domácí zvířata. Tichou spálenou pláň, na kterou teď dopadaly tisíce těžkých kapek vody, už naplňoval jen hlasitý nářek a pláč rodiny postižené tou zkázou. To, co budovali léta, bylo během pár hodin pryč. Jak se teď budou živit? Stanou se z nich ubozí žebráci chodící po vsi a prosící o kůrku chleba? Co s nimi teď bude?
Vichr již dávno pominul, slunce pomalu začalo vycházet, krajinu ozářil tichý rozbřesk. Na ohořelém kůlu se šlechetně natahoval špinavý kohout a zkušeným zakokrháním probudil k životu vše kolem. Kromě všech živých bytostí vzbudil ale ještě něco. Vzbudil jiskřivou naději, která se za chvíli proměnila ve skutečnost, jež Connerům dodala mnoho nového štěstí a odhodlání. Z trosek bývalé stáje, ačkoliv s lehkým kulháním, přec majestátně, vykráčel nádherný kůň. Jediný, který překvapivě noční peklo přežil.
Vždy to býval přenádherný tvor, sněhobílý kůň, který byl pro rodinu Connerů tím nejdražším. Byl pro ně pokladem. Zlatým pokladem, který teď jako jediný přežil hrozivou pohromu. Ačkoliv nyní překračoval kusy ohořelých sutin, sám byl raněný a špinavý od černého popela, v očích všech přihlížejících se stal jakýmsi kouzlem. Jmenoval se Odin, neboť jeho život i činy byly obestřené záhadami a tajemstvím a i svým moudrým chováním zasluhoval jméno boha Odina severských legend. A teď, když coby jediný záhadně přečkal krutou ránu osudu, tím spíš se stal pro rodinu Connerových jiskřivou nadějí v očích. Znamením světla, které pohroma i přes všechno neštěstí přinesla. Stal se nadějí, že se z postižené rodiny nestanou chudáci v začarovaném kruhu, z něhož se nebude možno dostat. Odin dal rodině Connerů jiskru světla v nejistotě, ukázal jim naděje naději v lepší budoucnost, ve kterou by jinak ani nedoufali…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama