Kam ráda chodím ve svém volném čase-popis, líčení

13. května 2008 v 20:24 | Bambulglosator |  --Povídky--
Tak, tohle je slohovka na češtinu na mé oblíbené místo...Takže pokud si to chcete přečíst, doporučuji logicky celý článek:D Snažila sem se, ale takhle narychlo to asi líp nejde:D:D Snad je to slušný, já sem vcelku spokojená... tak pište komentáře...

Osnova:
1. Úvod- Mé oblíbené místo
2. Stať- Popis
3. Závěr
Ve svém volném čase nejraději chodím na Hradiště, kde jsem si poměrně nedávno našla zvláštní místo, které by mnohým mohlo připadat obyčejné, možná i ošklivé, ale mně z neznámého důvodu učarovalo natolik, že se tam stále častěji vracím.
Po dlouhé době konečně jedno volné odpoledne. Za poslední dobu je můj život naplňován jen shonem a starostmi. Alespoň mi ale čas od času zbude chvilka, kdy se mohu ode všeho oprostit, nechat všechny lidi z mé blízkosti za sebou a udělat si takovou malou melancholickou chvilku na svém oblíbeném místě.
Během okamžiku jsem vypravená; v kapse u kalhot klíče od bytu nasáklého konflikty a zbytečnou zlobou, přes ruku pověšený obnošený svetr a v uších sluchátka, ze kterých do mě proudí milovaná hudba, bez jejíž existence by pro mě život ani neměl smysl.
Sídlištní klid protrhne jen rána od zabuchujících se dveří panelového domu a prázdnou ulicí mezi domy se ozývá jen tiché křupání mých podrážek po starém betonovém chodníku.
Hudba znějící ze sluchátek jakoby nesla mé kroky dál a dál a já procházím pod ztichlým viaduktem do vedlejšího parku. Všude je vidět jaro, které se konečně přihlásilo ke slovu. Je slunečné odpoledne, světlo proniká skrz mladé listí na stromech a vrhá spoustu stínů na provlhlou zem. Trávu protkává jako velkolepý šperk spousta různobarevných květin, slabý vánek si laškovně pohrává s rašícím listím na obživlých stromech a keřích a mezi větvemi poskakuje všemožné ptactvo hledající potravu pro své mladé. Přestože je tu nádherně, není tohle místo mým cílem. Míjím zamilovaný pár, který vyrazil na procházku i se psem a brzy nechávám ostrov života v téhle části města za sebou a mířím do nedaleké Zeyerovy ulice.
Krok za krokem, jedna noha střídá v rytmu hudby druhou a já se snažím nevnímat desítky aut proudících šedivou ulicí kolem mě. Na frekventované křižovatce zahnu doprava a za ostrého slunečního svitu pokračuji kolem bývalého supermarketu Hradištskou ulicí vstříc svému cíli.
Na zdejším volném prostranství se proti mně opírá vítr, ale já tomu nevěnuji pozornost. Pokračuji dál pod tmavým přejezdem, jehož ošuntělé stěny zaplňují nasprejované nápisy a malůvky od neznámých autorů.
Podél kolejí vedoucích k továrně Jitex zamířím doleva a nechávám se hudbou unášet kolem volného prostranství, zářícího množstvím zlatých pampelišek. Míjím rozkvetlou opuštěnou zahradu u starého skladu a za okamžik už zahýbám do ulice V Oudolí, která se táhne donekonečna dál a dál do kopce.
Unavené nohy jakoby chtěly vypovědět službu, ale touha dojít až na zbožňované místo nedbá protestů těla.
Rodinné domy s rozkvetlými zahrádkami ubíhají jeden za druhým, znechuceně míjím i jeden pochybný s ještě pochybnější rudou cedulí nad plotem, až se brzy ocitnu na rozhraní s Okružní ulicí, kudy mířím kolem mnoha nevkusných různobarevných vil, jen abych je měla co nejdříve za zády. V celé ulici zoufalé oči najdou jen asi dvě výjimky natřené obyčejnou bílou barvou, které nekřičí krutými kontrasty odstínů na míle daleko.
Už jsem téměř na místě a tělo to dává najevo zrychlením znavené chůze a pocitu plného očekávání, který se začne rozlévat v žilách společně s krví. Rychle obejdu nevzhlednou stavební buňku s vymláceným oknem a jsem na místě. Přede mnou stojí můj milovaný opuštěný strom, pod nímž leží rozprostřené celé město. Ve větvích setrvávají stará přibitá prkna coby vzpomínka na neznámé děti, k zemi visí staré provazy cloumající sebou podle slabých poryvů větru a z čerstvě rozkvetlých větví téměř nehybně visí těsně nad zem chatrná ošuntělá houpačka. Se šťastným pocitem v srdci ke stromu zamířím a posadím se na houpačku. Nyní mám Písek před sebou. Z tohohle pohledu vypadá jinak, než ho znám. Je tu vidět nevzhledná tvář města, kterou se člověk za normálních okolností snaží přehlížet, když jde kolem. Tady se nevyhnu tomu, abych se nad tím pozastavila. Ale ať je okolí ošklivější, ať je tohle místo pro ostatní lidi bizardnější, já mu propadla a sama nevím proč. Pozoruji bělostné mraky plující po zářivé obloze, malé kvítky, které se na tom "mém" stromě objevily, vítr si vesele pohrává s lístky na stromě, s mými vlasy a vane mi zlehka do tváře. Lehce se odstrkávám botami a nechávám se na staré houpačce kolébat. Mé myšlenky se odebírají do dálky a já jsem spokojená. Konečně jsem zase tady…
Nejspíš jsem jediná, kdo miluje zrovna tenhle strom s houpačkou a rozpadlým domkem ve větvích, ale jednou jsem to tu viděla při západu slunce a prostě jsem se sem musela vrátit. Když jsem tady, všechno ostatní mě opouští a já si nedovedu vybavit jiné místo, které bych měla ráda tolik jako tohle. Možná, že za nějakou dobu odejdu pryč, možná někdo tohle místo zničí, ale do té doby se sem chci vracet a hlavně to železné pouto v srdci nikdy nezahodím. Tohle místo ve mně zůstane, ať se bude dít cokoliv.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 SergiooF SergiooF | E-mail | 16. ledna 2017 v 17:35 | Reagovat

I found this page on 12th place in google's search results. You need some search engine optimization. Many webmasters think that seo is dead in 2017, but it's not true. There is sneaky method to reach google's top 5 that not many people know. Just search for:  pandatsor's tools

2 TomkoV TomkoV | E-mail | Web | 18. ledna 2017 v 10:21 | Reagovat

Máte spoustu zajímavých článků

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama